Proč se Nepálu nebát.

A proč je dobré jet tam poprvé s někým, kdo ho zná

Nepál není destinace, kterou bych chtěla lidem vysvětlovat z kanceláře nebo z brožury. Je to místo, které dává smysl teprve ve chvíli, kdy v něm stojíš. Když ráno vyjdeš na hotelovou střechu a zjistíš, že hory, na které se díváš, jsou desítky kilometrů daleko a přesto působí, jako by byly na dosah ruky. Právě proto jsem si Nepál zamilovala, a právě proto ho dnes ukazuju dál.

Pamatuji si svou první cestu do Nepálu s CK Poznání. Bylo to plné otázek, očekávání a lehké nejistoty. A pak mi náhodní australští horolezci řekli větu, která mi zůstala pod kůží: Nepál je země, kam člověk přijede jednou a celý život se tam poté snaží vracet. Tehdy jsem se jen usmála. Dnes vím, že je to pravda.

Náš zájezd Nepál – V srdci Himaláje

není o extrémech ani o dokazování si čehokoliv.

Je postavený tak, aby tě Nepál postupně pustil k sobě. Bez nátlaku. Bez chaosu. A s dostatkem času pochopit, kde jsi a proč právě tady.

Začínáme v Nagarkotu. Ne náhodou. Je to jemná brána do země i do Himalájí. Východ slunce nad horami je tichý, klidný a překvapivě dostupný. Žádné výkony, žádné výšlapy. Jen stojíš, dýcháš studený vzduch a učíš se v mapě rozeznávat Langtang, Shishu Pangmu nebo Everest.

Už tady většině lidí dojde, že Nepál není o nepohodlí, ale o perspektivě.

Další dny ukazují skutečný život.

Procházky vesnicemi, pole, cihelny, chudší oblasti i královská města. Bhaktapur se svými chrámy a paláci dává první ochutnávku historie a architektury, která se tu nemění po staletí.
Jíme místní jídlo, učíme se základní souvislosti mezi hinduismem a buddhismem a hlavně – nejsme na to sami. Všechno má kontext, výklad i prostor se ptát.

Pokhara je kapitola sama pro sebe

Město u jezera, kde se člověk poprvé opravdu uvolní.

Kavárny, restaurace, promenáda, klidná atmosféra. Tady se často láme poslední vnitřní napětí. A právě odsud vyrážíme na lehké treky.

Australský kemp není žádná zkouška fyzičky, ale ukázka toho, jak v Nepálu funguje horská turistika. Schody, pomalé tempo, vesnice po cestě a nahoře výhledy, které dávají smysl všemu, co jsi zatím viděl jen na fotkách.

Rána v Pokhaře patří horám. Sarangkot při východu slunce je jedním z těch momentů, které se neokoukají.

A pokud počasí nepřeje, máme čas.

Nepál tě učí netlačit na pilu. Další dny kombinují přírodu, duchovní místa, jezero, lodě, pagody i ticho, kde se mluví šeptem a chodí se bosky.
Chitwan pak přináší úplně jinou energii. Teplo, zeleň, džungle. Program je připravený dopředu, vše je organizované a bezpečné. Pozorování ptáků, jízda na loďkách, jeep safari, sloni. Je to kontrast k horám a zároveň důkaz, jak neuvěřitelně pestrý Nepál je.

A nakonec Káthmándú.

Město, které žije. Chrámy, stupy, spalování mrtvých u řeky, opice, ruch, barvy. Neuhlazené, ale skutečné.

Díky jasnému plánu se v tom všem neztratíš. A když se večer vrátíš do Thamelu, máš pocit, že jsi viděl víc než jen památky. Viděl jsi život.

Zájezd, který tak ráda provázím

je pro lidi, kteří chtějí Nepál poznat bez stresu, ale do hloubky. Pro ty, kteří se chtějí cítit v bezpečí, ale ne zavření v bublině. Nepál není země, které by ses měl bát. Je to země, která tě zpomalí, otevře a možná tě chytí víc, než čekáš.

A strach? Ten k cestování někdy patří.

Ne jako varování, ale jako signál, že stojíš na prahu něčeho, co tě může změnit. Pokud váháš, jestli se do Nepálu vydat, možná je dobré si položit jinou otázku. Ne jestli se bát jet. Ale jestli by nebyla větší škoda ho nikdy nezažít.
A možná se pak přistihneš, že si tu větu od australských horolezců neseš taky dál.